VÍTEJTE NA MÉM WEBU.                          

                                                                                                  

                                                                                                 

                                                                  Vážení čtenáří,tato kniha vyšla na stránkách "bezvydavatele" a je možnost si ji zakoupit.

                                                                                                                            

                                                                                                      NEVÁHEJTE.     

 

Dobrý den, hledám finanční pomoc pro vydání mé knížky . Samozřejmostí je uvedení jména sponzora v knize.Dohoda o dalších podmínkách  možná. V případě zájmu mě prosím kontaktujte emailem: chory.j.s@seznam.cz  nebo tel: 702 531 252 každý den do 20.00 hod..Těším se na možnou spolupráci.
Děkuji a s pozdravem Petr .

 

Upozornění:veškeré ukázky jsou chráněny autorským právem a jakékoliv publikování,vytrhávání textu a podobné nešvary bez povolení autora jsou nezákonné.Každý kdo toto pravidlo poruší se vystavuje trestnímu stíhání.

VÁŽENÍ ČTENÁŘI,

musím upozornit na ukázku mé knihy,která je psána stylem,kterým hovoří většina lidí.Nechtěl jsem tuto knihu psát stylem spisovné češtiny,ale stylem kterým hovoří většina lidí.Jsem zastáncem,že jak člověk mluví,tak i píše.Takový styl na našem trhu není a myslím si,že dlouho nebude.

Když mluvíte,tak se nedíváte jestli je tam např. tvrdý Y nebo I.Neříkáte romantika,erotika,p...,ale romatyka,erotyka,p...,neděláte za slovem čárku,pomlčku a jiné nesmysly.Myslím si,že tak jak mluvím,tak píšu a čtu.Hodně zastánců českého jazyka se při pomyšlení jak píšu tak čtu musí hroutit.Nechci používat spisovnou češtinu,ale češtinu mluvenou.Když mluvím nebo poslouchám tak tam taky nedělám žádný rozdíl.

To je asi tak všechno co jsem chtěl uvést k této knize a spisovní češtináři mě určitě prominou.Když ne tak ať mě postaví ke zdi a zmačknou spoušť.

Váš autor.

 

Pomůžete začínajícímu spisovateli,který hladá sponzora, aby celá kniha mohla vyjít? Děkuji, autor knihy.

                                                       

                                                      

                                                        

                                     

 

 

 

 

J A N Č Í K    P e t r

 

 

 

JÁ A MOJE JÁ

 

( aneb jak jsem žil )

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu se probouzím do studeného, ponurého a ještě ke všemu hodně mrazivého rána. Slunce ostře píchá přes špinavé okno mého pokoje. Stále mám zavřené oči a pokouším se nehýbat. Snažím se vzpomenout, na včerejší noc, ale můj pokus vychází na prázdno. Nejde to, ani kdybych si prsty v řiti zalomil. Chce se mě zvracet. Ne zvracet,ale přímo blít. Asi se pobliju. Vnitřnosti se mě derou krkem ven. V krku mám knedlu jak Brno. Možná ještě o něco větší.Opatrně se otáčím, zády k oknu, aby to zasraný slunko přestalo svítit do očí. Snad to dokážu, i když v životě jsem dokázal hovno, tak aspoň toto zvládnu. V hlavě mám plno permoníků a ta mě bolí jak sviňa.

„Jak bolí sviňa“, šeptám polohlasem?

Zas mám debilní pochod myšlenek. Stejně zase na hovno příjdu, jako vždycky. Po včerejšku, můžu tak akorát přijít na velký kulový.

Otvírám oči a nestačím se divit. Ten bordel všude kolem, kdo to udělal?.to je hrůza.Flašky se ledabile povalují,na zemi, na stole a jedna se válí v křesle. Skleničky od chlast jsou na tom stejně. Mají jen jednu výhodu. Flašky vyhodím, ale skleničky, ty se musí umýt. To musela být divoká jízda, to musel být pařák. Mejdlo jak má být. Kdo tady všechno byl a po koberci tady blil?

Dostávám chuť na cigaretu. Dívám se a popelníky jsou plný vajglů, ale ani jedna celá cigareta. Pokouším se posadit na posteli. Získám lepší přehled v tom bordelu. Asi na pátý pokus se mě to daří. Zírám do volného prostoru.

„Kurva, kde jsou ty cigarety“, ptám se sám sebe?

Snad nějakou najdu? V popelníku vidím, velkého vajgla. Musím vstát, přemlouvám se. Dlouho se přemlouvat nemusím. Jak v čem. Po čem hovno, tak se nepřemlouvám. To jde samo. Tak jako nohy, které spouštím z postele. Došlápl jsem na zem a měl jsem takový pocit, jako když amíci poprvé stoupli na měsíc.

 

 

 

Pomalu, hlavně pomalu a žádné neuvážené kroky. Vstávám, ale v zápětí padám na hubu. Zklamaly mě nohy, podlomily se. Velká rána do hlavy. Bolest, jiskřičky, zvonění, hučení.

„Zasranej stolek, která buzna ho sem dala“?

Žádná odpověď. Chvíli ležím a čučím do stropu. Je mě opět, ze všeho na blití. Ale chuť na cigaretu mám stále.

„Proč tady nikdo není, kdo by mě pomohl vstát a dal mě cigaretu“.

Snažím se dostat na všechny čtyři. Podařilo se.

„Vajgl, kde jsem ho jen viděl“?

Už ho vidím, je až na konci pokoje, hajzl. Tak daleko. Bolí mě hlava, je mě na blití a ještě ke všemu mě sere život. A svět taky, aby mu to nebilo líto. Pomalu lezu k popelníku a pohledem lovce nebo debila sleduji vajgl. Hurá jsem u něho. Snažím se ho vytáhnout, ale ruce se mě třepou, jak cukrářovi. Dostávám žízeň. Co dřív? Vajgl nebo chlast? Nedopitá flaška je kousek od vytouženého vajgla. Natahuji po ní ruce. Popelník padá na zem. Vajgl, popel na zemi a já se v tom přehrabuji jak gynekolog při prvním porodu. Mám ho. To je úleva.

„Heuréka“, řvu na celý pokoj.

Lačně si ho strkám do úst. Cítím se jako milionář s doutníkem.

„Oheň“, zaskuhrám.

Nemám, nevidím.

„Já chci, oheň, sirky, zapalovač, zápalky, nebo něco co hoří“.

Nic. Vůbec nic se neděje. Bordel. Flaška stále stojí na místě a já na ni čumím jako debil. Proč jak debil, když jsem. Ser na úvahy, máš žízeň, proběhlo mě hlavou. Cigaretu, oheň, žízeň, co dřív? Chce se mě srát. Mám chuť na kávu.

„Co vlastně chceš, ty magore“, ozvalo se moje já?

Neposlouchám ho. Když ho potřebuji, tak se nikdy neozve. V hubě mám vajgla, ale nemám oheň. Očima jezdím po pokoji, jako nějaký degeš. Zaostřím zrak a vidím, krabičku sirek. Jdu po nich, mám je. Otvírám krabičku.

 

 

„Kurva, všechny vypálený“, protáhnu zklamaně.

Ne, jednu vidím, je poslední, má krásnou hnědou hlavičku. Jak ve zpomaleném filmu. Opatrně ji vytahuji. Ruce se mě chvějí. Škrtám, jednou, dvakrát, nic. Zadržuji dech a modlím se ke všem svatým. Škrtám znovu a zápalka se láme na půlky.

„Do prdele“, zašeptám.

Další pokus. Objeví se dým a v zápětí oheň. Krásně hoří. Přikládám hořící torzo k cigaretě a lačně tahám. Oheň mě pálí prsty, ale kouřím.kouř vypouštím z huby směrem do prostoru. Tahám jako o život. Nádherný pocit, teď se hlavně napít. Natahuji se po flašce. Zatočí se mě hlava. Flaška končí v rukách. Dým z cigarety pálí do očí a já začínám slzet. Slzy mě stékají po tváři. Slzy štěstí? Teď se přece nevzdám. Automaticky vytahuji vajgla a lačně piji z láhve a saji jako tříměsíční mimino z matčina prsu. Po celém těle se mě rozlévá teplo. Jak krásný pocit. Hlava se přestává točit a v plících mám ráj. Flaška je prázdná a už z ní nevypadne ani kapka. Vajgl pálí do prstů. Nevadí, mám nádherný pocit, že jsem překonal, trudné opilcovo ráno. Co dál? Mám uklidit ten bordel a nebo zalést ještě do postele a na malou chvilku, hnípat? Kolik může být hodin? Hodiny mám v kuchyni, ale tam se mě nechce. Zvítězila postel.

Jen chvilku se natáhnu, krásné tepli pod dekou, krásné teplo na duši.Něco mě tlačído hlavy. Co to jen může být? Pod polštářem, leží krabička cogaret, ještě nerozbalená a vedle je zapalovač. Nemůžu si vzpomenout, od koho jsem ho dostal. Nevadí, teď se mě nechce přemýšlet. Jakoby se mě někdy chtělo. A časem si možná vzpomenu. Pevně svírám krabičku se zapalovačem a pomalu usínám.

V polospánku, slyším zvonek. Oči mám zavřené a čekám. Zvonil zvonek,nebo se mě to jen zdálo? Zvonek se opět přihlásil. Nechce se mě z vyhřáté postele. Zvoní, jakoby hořelo.

 

Vylézám z postele a řvu do etéru:

„Kurva proč pořád zvoníš? Jseš na palicu? No jo,už jdu. Kdo sem leze a co je to za magora“?

Krátké zazvonění. Otvírám dveře a za nimi stojí, kámoš a kolem krku má zavěšené dvě šlapky. Vypadají na to.

„Co je s tebou“?

„Hovno“.

„No, no“.

„Co kurva chceš“?

„Dem pařit! Ty nemáš žízeň“?

„Mám, jako zavalenej horník, na dole“.

„Tak se obleč a skočíme do baru“,zavelel.

Uvědomil jsem si, že stojím mezi dveřma, úplně nahý. Šlápoty na mě čumí, jako by v životě neviděly pořádný chlapský, tuhý péro.

„Pojďte dovnitř. Něco na sebe hodím. Na ten bordel se nedívejte“. Někdy, až bude nálada, tak to možná uklidím“.

V palici mě napadlo, že hned zítra. Určitě. Možná.

„Tak můžeme jít“.

Až jsme byli venku, tak jsem si uvědomil,že je tma.

„Co je za den“?

„Prvního“.

„Kolik je vůbec hodin“?

„Půl desáté“.

Šlapky se hyhňají jak patnáctky. Krávy.

Šli jsme naproti do baru. Má pořád otevřeno. Nepamatuji se, že by měl někdy zavřeno. Vstoupíme a sedáme si ke stolu u mokna. Moje místečko. Barman nám všem nese pítí. Ani se neptá, proto že nás dva zná. Možná zná i ty dvě přitroublý šlápoty. Chodím se denně. Dívám se po baru, ale moc lidí, tady není. Na tanečním parketu se k sobě tulí dvě šlapky. .esby. Krásnej pohled, pohled za všechny prachy. Žádný nemám. Nevadí. Ty naše dvě šlápoty, se hyhňají a něco si šeptají. Dnes na ně nemám náladu. Seru na ně. Přepadá mě opět a zase žízaň.

 

„Brzdi, zítra musíš uklidit, ten bordel“, ozývá se moje já.

„Jo, pořád. Snad ho uklidím. A teď mě dej pokoj a naser si“, prohlásím polohlasem.

Ti tři se na mě podívají jako na blázna. No a co? Mluvím sám se sebou. Od barmana se dozvídám, že jsem včera, až do pěti ráno, řádil jak smyslu zbavený a potom, že mě pomohli odejít domů a tam jsem padl na postel, jak holubí hovno, na rameno. Já si nic nepamatuji. Proč, ptát se sám sebe, je marné. Odpověď na to neznám. To je asi tak stejné, jako by se mě někdo ptal na to, proč chlastám. Pro hovno, vždyť je to, jenom a jenom, moje věc. Co je každýmu potom? Prochlastávám snad jejich peníze? Ne! Tak vo co gou?

Jsou to snad moje peníze i když sem tam, půjčený.

Kamoš, pořád mele svou, ale já ho neposlouchám. V uších mě zní jenom to jeho bla, bla, bla. Po půl litru dobrého pití,

to má tady pořád, se dostávám opět do nálady a vidím jak všichni melou pantem. Začal němý film a je mě to jedno. Musím se tvářit jako debil.

„Polib te mě všichni, prdel“,zařvu na celý bar.

Zvedám se ze židle a odcházím se vztyčenou hlavou. Venku si uvědomuji, že jsem barmanovi, zase nezaplatil. Však se neposere. Dám mu to zejtra. To je taky den a konec světa snad nehrozí. A kdyby hrozil, tak co? Peníze už potřebovat nebude. Já ano, proto že, jen já přežiju. Začal jsem se smát na celé kolo.

Slyším pískání brzd. S debilním výrazem se dívám na přední sklo auta, za kterým řve nějaký blbec. Mávnu rukou a myslím si něco o prdeli. Jdu domů, jdu spát.

Je ráno a za špinavím oknem zase svítí slunko. Zajímavé, dnes mě vůbec, ale vůbec nevadí. Ani se nemusím dlouho přemlouvat, abych vstal z vyhřáté postele. Kupodivu ani hlava nebolí. Snad dnes bude pohoda. Dívám se kolem sebe a začínám mít náladu pod psa. Je po pohodě. Kam se podívám, všude vidím bordel. Seru na to! Jdu do koupelny, si dát ranní sprchu. Sprcha mě probírá uplně k životu. K mému životu. Je to balzám na tělo i duši.Když jsem si šudlil ksicht, napadlo mě, že bych si mohl, čistě teoreticky, ten ksicht, taky oholit. Při pohledu do zrcadla, jsem málem omdlel. Co to na mě, čumí z druhé strany, za rypák? To snad nejsem,já? Takovou tlamu, jsem ještě neviděl. Oči krvavé, pytle pod očima, hlava oteklá.

„Zrůdo, co čumíš“, říkám si polohlasem?

Raději odvracím hlavu a s citem nanáším pěnu na holení. Dobrých deset minut si ji roztírám po opuchlé hlavě. Krásně chladí a tvoří bohatou pěnu.

„Kurva, kde mám zas nějaký žiletky“?

Proč, když něco hledám, tak to nemůžu nikdy najít? Zákon schválnosti, nebo co? Přehrabuji se v zrcadle a jednu nacházím. Konečně. Na tváři se objevila první kapka krve. Krásně rudá, kape do umyvadla.

„Do hajzlu, to pálí“, brblu, ale holím se dál.

Zas budu mít hubu, jako bych se holil tupím šroubovákem. Jeden den, si ju uříznu.a budu mít pokoj. Musím si koupit holící strojek. Proč, baby, nejsou taky tak pořezaný, když se holí tam, kde jim rostou chlupy? Strojkem to nebude. Napadlo mě, že bych si mohl oholit chlupy kolem mého ptáka. Nic. Blbost. Někdy jindy. Doškrab si ksicht a vypadni z koupelny. Příště si koupím pořádný strojek. Příště? Hovno, až budu velký, dostanu rozum a budu mít peníze. Velký už jsem, rozum nechci a peníze, těch jsem nikdy neměl dost. Tak si zas koupím, hovno. Když, náhodou, nějaké peníze mám, tak je utrácím, uplně za jiný věcy, než za nějaký posraný žiletky nebo strojek.

Holení skončilo a můj ksicht, při pohledu do zrcadla, vypadal jako bych prošel třicetiletou válku. Hrůza. Raději se na sebe nedívam. Není to žádný, krásný pohled. Žádný oblbovák dámských srdcí, žádný trhač pennenských blan. Ale s tím nic nenadělám, co mě matička příroda nadělila, tak s tím musím žít. Co mě těší, nejsem sám.

Vodu po holení, jemně sříkám na můj obličejíček, ksichtík, hubu, tlamu, držku a já sám nevím, kolik názvů má ta věc kterou člověk nosí, na krku. Někdo mě tvrdil, že se s tím dá i přemýšlet. Blbost. Nesmysl. Mě se to nikdy nepovedlo a tak ať mě nikdo netvrdí opak.

„Kurva, do hajzlu, to pálí. Já snad uhořím“.

Ať už vypadnu z té zasrané koupelny. Vyběhnu ven z koupelny. Na posteli leží kalhoty. Musím do města. Začnu se oblékat. Pomalu zapínám zip. Zip se mě zakousne do ptáka.

„Au, do prdele“, řvu bolestí a snažím se svého ptáka osvobodit. Bolest, trošku povolila a já nahlas vydechl. Úleva. Zapaluji si cigaretu a vzpamatovávám se z bolesti. Zip opět pomalu táhnu nahoru. Pomalu, jen pomalu. Snažím se,ale je to marné. Opět řvu bolestí, protože jsem si přivřel koule. Moje kouličky. Musím začít nosit něco pod kalhotama, nebo brzy příjdu o vercajk. To je ještě to málo, co ještě mám. To je co ještě sem tam potřebuji. Není to tak často, ale přece. Kalhoty vzetkle hážu na postel. A to jsem si myslel, že dnes budu mít parádní den. Leda hovno. Chtěl jsem jít do města. Seru na město, seru na všechno. Mám žízeň. Hledám něco, co bych mohl nalít do krku. Nenašel jsem ani kapku. Při hledání jsem viděl ten bordel kolem sebe. Snad příjde, nějaká ludra, která to tady uklidí. Ale kdy? Na křesle vidím pohozené tepláky. Jsou sice, trochu pomačkaný, asi jako když je vytáhnu, kravě z tlamy. Seru na to. Copak jdu někam na módní přehlídku? Jdu jen naproti do baru, zahnat žízeň. Tak co?

Natahuji na sebe tepláky, proto že u nich nehrozí, že mě někdo, něco, zkřípne. Konečně jsem hotový a můžu vyrazit do boje, proti žízni. Když otvírám dveře , tak na chodbě málem vrazím, do své byvalé lásky.

„Kam valíš“ zapiští tou svou fistulí?

Jen proto, že tak piští, jsem ji kopla do řitě. Bylo to jen kvůli tomu? Nevím. Teď se může hodit, napadlo mě.

„Naproti do baru“.

„Proč“?

Zase ty její stupidní otázky.

„Mám žízeň“.

„Už zase“?

„Doma nic nemám a tak si to jdu koupit“.

„A vrátíš se ještě letos“?

„Jestli chceš, tak na mě můžeš počkat doma“.

Vchází do bytu a pomalu zavírá dveře. Na chodbě ještě zařvu:

„Jestli se ti bude chtít, tak můžeš uklidit ten bordel“.

Asi mě neslyšela. Vyrážím do baru. Žízeň je jak motor. Schody beru po dvou, kdyby náhodou, ta slepice vylezla a ještě si to rozmyslela. Jsem před barákem a zamířím rozvážným krokem, žíznivého chlapa, do baru.

Zdravím se z barmanem a ten automaticky nalévá.

„Jako vždycky“?

„Jo“,zavrčím.

Podívá se na mě pohledem, vyblblího paka.

„Ty máš kurváckou, náladu“.

„Hovno, podívej se na mě, jak vypadám“.

„Ty jsi padl pod vlak“?

Neodpovídám mu a jdu si sednout na svoje místo pod okno. Zatím bylo u stolu prázdno, proto,že notorici byli doma. Lečili si kocovinu a jejich maminy, kolem nich hopsaly, jako děcka na pískovišti.